OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nekamenujte nás, nenadávejte nám a nepište nám. Rychleji z nás ty demáče prostě nedostanete a i tahle říjnová kapitola (která, jen tak pro zajímavost, čítá dva kousky ze zahraničních dílen a původně měla být venku už v srpnu) je, jak to tak reálně odhadujeme, tou poslední nadílkou, kterou od nás letos uvidíte.
CONCRETE - zemENTER
Rakušané CONCRETE, kteří se prezentují svou poměrně vtipně pojmenovanou nahrávkou „zemENTER“, jsou na hudební scéně úplnými nováčky a výsledek tomu také bohužel odpovídá. Jejich nemastný, neslaný, podivný death/thrash rozhodně nemá šanci zaujmout širší okruh posluchačů (jinými slovy, zabrat může snad pouze na kamarády členů skupiny) a více snad již ani nemá cenu psát. Abychom však neodsuzovali úplně bez soudu, zmíníme ještě např. naprosto nevariabilní, neřkuli nepříjemný vokál, stále ve stejné linii sypající bicí a kytary, které jen přehrávají stupnice, jež náhodně seřazují za sebe, namísto tvorby alespoň trochu zajímavých konstrukcí. Naštěstí je těch sedmnáct minut tak akorát, aby člověk dostál povinnosti a nemusel se příliš znepokojovat ztrátou času. Na druhou stranu - úplný průser se také nekoná, poslech není vyloženým utrpením, a spíše než cokoliv jiného představuje nahrávka mírný podprůměr. Nebudu zde raději psát nic o naději do budoucna, jelikož tu v CONCERETE zrovna nespatřuji, a tak tuto minirecenzi ukončím spíše jen konstatováním, že zvládnutí hudebních nástrojů ještě není všechno - důležité jsou i smysluplné skladby.
(4 / 10)
www.myspace.com/concreteplanet
Deadmann
CILICE - promo
Demonahrávka těchto pozoruhodných Holanďanů je předvojem před plnohodnotným albovým počinem, jenž je nyní na spadnutí a rozhodně stojí za to. Vynikající extrémní, moderní a vysokovoltový metalový koktejl, ve kterém najdete sytou nesymetricky krájenou dužninu z MESHUGGAH, melodickou přitažlivost KORN a místy i barevnost titánů FAITH NO MORE. To vše vám nedovolí odejít jen s jedním paňákem v kebuli. Tohoto lahodného zboží se vyplatí zkonzumovat mnohem více. Argumenty jsou jednoznačné - výtečný zvuk, nenudící vrstvené a rozmanité motivy, zabijácká rytmika, kytary, které řežou do živého masa s přesností a obezřetností skalpelu … Klenotem kapely však zůstává vokalista Daniël de Jongh, který oplývá opravdu širokým rejstříkem brutálních vokálů, ke kterým zvládá velmi obstojně i zpívat čistě. Krom metalových sekanic s drobnými výlety je možno poslechnout si i skladbu, kterou Nizozemci používají jako intro – down tempovou, ale příjemně se sunoucí podsamplovanou píseň, která připomíná nedávný kornovský interval „See You On The Other Side“, který si navíc ještě zalaškoval se staršími pattonovskými dimenzemi. Jsem celkem napnut, jak dopadne chystané album. Podle mého by se mohlo jednat o opravdu vydařenou záležitost, která bude stát za povšimnutí.
(8 / 10)
http://www.myspace.com/cilicemusic
RIP
BAREVNÝ NÁTĚR - Ostří hoši
Představte si, co by vzniklo zkřížením frackovité drzosti Kevina McCallistera a oduševnělého intelektuálna Marka Ebena. Že je to značně obskurní vize? A co kdybychom výsledek této astrální kopulace zasypali ještě dost velkou dávkou nevybouřených hormonů a muzikantské zručnosti? Že by to byl nátěr? No to jistě! A ne ledajaký, hezky barevný. Jihočeský rockový kvartet BAREVNÝ NÁTĚR na první pohled připomíná ten případ, kdy středoškolská, pardon, v tomto případě gymnaziální, skupina přežije maturitu. To je však ve spojení s BAREVNÝM NÁTĚREM příliš málo. Hoši, narozdíl od většiny podobných garážovek, mají poměrně nepřehlédnutelný talent. A to nejen ten hudební, ale i poetický. Ať už jde o první skladbu, ve které se věnují kauze „Jitřní Bouře“ (což je jméno dcery alternativnějších rodičů, které se snažil stát „narovnat“ na Elišku), nebo třetí roztomile skrytě mrdochtějné vyznání „Ležérně natažená“. Na CD je k nalezení i videoklip, spousta fotek a předchozí CD „Milujte mě a množte mě“ v mp3 formátu. Jak jsem již však poznamenal, nejen lyrická hravost je znakem kapely. V jejich věku je nepřehlédnutelný i cit pro silné aranže, které mají na jednu stranu hitový potenciál, ale nepůsobí nijak prvoplánovitě a slizce. Snad jen skladba „Do rádia“ se lehce kvalitativně belhá za ostatními čtyřmi z demonahrávky. Pokud by byla hudba mladých jihočechů zabalena do zvukového kabátce ze studia Sono a slabší místa pomohl zatraktivnit profesionální producent, dovedu si „Ostré hochy“ představit coby mrštnou štiku mainstreamových i alternativních rozhlasových vln.
(7,5 / 10)
http://bandzone.cz/barevnynater
RIP
DARK ANGELS - Symphony Of Bridal Veil
Mizerná pověst, které se DARK ANGELS (a nutno říct, že kolikrát i oprávněně) těší v jistých tuzemských kruzích, skutečně asi jen těžko dodává na odvaze a síle pokračovat dál. Navzdory tomu však tahle kapela razantně velí k dalším ztečím, z nichž tou nejčerstvější (i když to tak z načasování tohoto článku pochopitelně nevypadá) je druhý řadový zápis „Symphony Of Bridal Veil“ (2007). A na něm, přesně podle očekávání, je poznat, že se stalo, co se mělo stát. Ano, hoši se slečnou na čele jsou o nějaký ten pátek starší, takže od katastrofálního stavu na „See You In Hell“ (2005) došlo ke slyšitelnému pokroku. Syrový heavy metal se pozvolna převlékl do doom - gotické košilky, na níž je sympatické už jenom to, že když nic jiného, ostudu svým autorům rozhodně neudělá. Samozřejmě, celá nahrávka má jen něco málo přes půl hodiny a pohybuje se výhradně v rámci lety ověřených stylových mantinelů, nicméně na druhou stranu (a především) disponuje také několika solidními motivy a melodiemi („Last Firing March“, titulní „Symphony Of Bridal Veil“ nebo „Frozen“), o stoosmdesát stupňů vzdálenými od kostrbatého provádění věcí minulých. To je pak třeba zejména ocenit, neboť přesně takový způsob odpovědi všem posměváčkům sluší DARK ANGELS ze všeho nejvíc. Být jimi, vypustil bych navíc do budoucna ještě nepříliš přesvědčivý pěvecký chropot (Lucii Avramové myslím netřeba žádného sekundanta), znovu a znovu přitlačil na tréninkovou a invenční pilu a ono by se možná vidělo.
(4,5 / 10)
Louis
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.